Splněný dětský sen. Nejkrásnějších 90 minut na nohou v životě. Tak by se dal zkratkovitě charakterizovat fotbalový víkend v Liverpoolu. Když budete číst dál, ukážu vám, jaké to je, vyjet si na fotbal do Anglie.
Předzápasová atmosféra na Anfieldu
Jedu do Anglie
Vždycky jsem se tam toužil podívat. Do fotbalového chrámu na Anfield. Vidět jedenáctku mých polobohů naživo. Díky vánočnímu dárku od SportObchod.cz ve spolupráci s Adropem se mi to mělo splnit, uvidím Liverpool FC naživo.
Letět do ciziny je v dnešním světě hračka. Ne však, pokud jste změnili vizáž z člena kapely Backstreet Boys na severem ošlehaného dřevorubce. Z pasové kontroly mě vysekala až šalinkarta. Tímto zdravím policistku z Prahy – šalinkarta je něco jako vaše Lítačka, Opencard nebo na čem si to zrovna ujíždíte.
#7yearschallenge
Nutno podotknout, že touto optikou jsme nejbezpečnější země na světě. V Anglii s mojí identitou nikdo problém neměl. V Česku mě nechtěli pustit dovnitř, ani ven.
Zpět k výletu. Z Prahy mi to letělo kam jinam než do Manchesteru. A to jako fanoušek Liverpoolu opravdu nechcete. Nicméně když si plníte sny, tak musíte překonat pár překážek. Takže alou na autobus a za 40 minut jsem v Liverpoolu.
Nerozumím ani slovo, ale jedu na hotel
Když přijedete do Liverpoolu, vystoupíte na Liverpool One Bus Station. Jste kousek od moře. Od Royal Albert Dock. A hlavně jste v Liverpoolu, takže spokojenost letí na level bambilion.
Když už jsem na nádraží, není od věci skočit si do pobočky Merseytravel. Doporučuji vyřídit si kartu Walrus. Za 3 dny zaplatíte něco okolo 14 liber a můžete jezdit od nevidím do nevidím, kamkoli si zamanete.
Můžete si kupovat i single ticket, ale pak musíte dávat pozor na to, jaký dopravce vás veze nebo do jaké zóny jedete. S Walrus kartou to řešit nemusíte. Jdu do ní.
Centrum Liverpoolu z Royal Albert Dock
První jízda neproběhla. Řidič mě vyhazuje, že mi karta nefunguje a jsem odkázán na svoji nekvalitní angličtinu. Tu umocňuje přízvuk, kterým tzv. scouseři vládnou. Těžko jim rozumí i rodilí Angličané.
Nevadí, z gestikulace chápu, že mám řidiči ukázat paragon. Znovu nastupuji, karta nefunguje, ukazuji paragon, jedu. Hurááá.
Nutno podotknout, že jako mávnutím kouzelným proutkem karta začala fungovat. Asi potřebuje nějaký čas na rozdýchání.
Adaptér, adaptér…nemá někdo adaptér do zásuvky?
Příjezd k hotelu proběhl překvapivě v klidu. Jen mi řekněte, kde jsou, u všech čertů, přechody? No nic, přecházet se bude na punk.
Jsem na hotelu. Tohle že má tři hvězdičky? Jak pak vypadá hotel s čtyřmi, nedej bože pěti hvězdičkami? Připadám si jako král, dokonce mám i vanu. Wow.
The Mountford Hotel
Ale momentíček, oni mají jiné zásuvky?! V mobilu mám všechny letenky, jízdenky, cokoli…OMG, co budu dělat? Pán na recepci mě posílá do lékárny. Dělá si ze mě šoufky? Se musel zbláznit. Tak ne, ukazuje mi Boost Pharmacy přímo na mapě. Jedu pro adaptér.
Chachá, v lékárně adaptér nemají. Tesco taky zklamalo. Helemese, Paki mě zachrání! 10 liber za nabíječku na mobil…beru.
O pár metrů později zjišťuji, jak vynikající obchod jsem udělal. Vynikající pro Pákistánce z Lycamobile. Ve výprodejovém supermarketu Home Bargains kupuji adaptér za libru. Ano, 1 libru a sedí nejen na mobil, ale i na noťas. Inu, aspoň můžu nabíjet dvě zařízení současně.
Stadion Anfield
Anabáze s adaptérem zažehnána, centrum města prohlédnuto… Večer se ke mně dostal i lupen na utkání Liverpool – Bournemouth. Takže zítra fakt jdu na The Kop! Přímo do kotle na Anfieldu. Paráda.
Ve vzduchu je cítit pnutí
Ráno není nač čekat. Vklouznu do mikiny s Liverbirdem na hrudi, omotám si šálu kolem krku a vyrážím směr Anfield. Hraje se v 15 hodin, ale chci si to všechno omrknout, pofotit, nakoupit suvenýry.
Kolem stadionu je ve vzduchu cítit předzápasová atmosféra. Pnutí je tak silné, že překupníci s lístky postávají nervózně opodál brány a snaží se působit co nejméně nápadně. Marně. Další pokoutní obchodníci staví stánky s dresy, šálami a první fanoušci se trousí na stadion.
Buch ho! Socha Billa Shanklyho pod tribunou The Kop a já tomu nemůžu uvěřit. Jsem tady a přitom ještě tak daleko. To pravé divadlo se odehraje až za pár hodin za těmito zdmi. Nevadí, jdu nasávat atmosféru.
Socha Billa Shanklyho a tribuna The Kop
Jdu se poklonit památce obětí tragédie v Hillsborough. Kochám se lavičkami připomínajícími legendy klubu a obcházím vše podstatné. Nakonec končím ve fanshopu, ve kterém jsem se zamiloval do všech věcí. Konečně jsem pochopil ženskou lásku k nakupování.
Je čas odvézt suvenýry, na fotbal vás nepustí s batohem. A pak hurá na hlavní chod víkendu. Utkání Premier League přímo v kotli.
Hillsborough Memorial
Salah in da house!
A jsme zpět! Okolo stadionu už se nepotuluje pár nadšenců, ale je to jako v mraveništi. Bože, už teď je to fantastická atmosféra! A to se hraje jen s Bournemouthem, jak to tady musí vypadat při derby s Evertonem nebo Manchesterem United?
Ještě je času dost, obhlídnu si stadion. Kroky mě vedou ke vstupu pro hráče, kde se kolem stewardů tvoří štrůdl fanoušků. Ochotně se k nim připojuji, zjevně ještě naši hrdinové nedorazili na stadion.
A za chvíli je to tady. Nejprve přijíždí soupeř z Bournemouthu. O chvíli později domácí miláčci z Liverpoolu FC. Teď už jsou hráči in da house, je čas jít na ochozy.
You’ll Never Walk Alone
U vstupu probíhá standardní osahávačka, pak přikládám kartičku k turniketu a otevírá se mi brána fantastického světa vedoucího k velkým historickým momentům a…a u toho zatím zůstaneme, zrovna moc úspěchů jsme v posledních třiceti letech nesesbírali. Tohle zkrátka není tým pro glory huntery.
Anfield před zápasem Liverpool FC – AFC Bournemouth
To je ovšem fuk, hráči se vybíhají rozcvičit na hřiště a tribuny poprvé zarezonují pod tíhou decibelů tisíců hlasivek. Rozvíjíme choreo, zpíváme chorály a po zádech mi běhá mráz.
Hodiny ukazují zhruba 5 minut do výkopu, hráči nastupují k zápasu a slavná hymna Liverpoolu You’ll Never Walk Alone je tady. Tohle už z hlavy nikdy nedostanu, jsem v naprostém transu.
Raz, dva, tři, chci tady zemřít
Zápas bych vám rád popsal, ale jak chcete popisovat něco, při čem se soustředíte jen na ten moment teď a tady? První gól dává Sadio Mané po rohu, všichni křičíme.
Druhý gól? Nejde popsat. Musel jsem si jej ještě mockrát potom pouštět z opakovačky. Nevěřil jsem vlastním očím, že zrovna Gini Wijnaldum vytáhne takový lob z říše snů. Jsme v extázi a oslavujeme popěvkem střelce gólu.
Druhá půle už je klidná. Tady body neztratíme, to už ze vzduchu vycítíte. Bobby Firmino navíc patičkou uvolnil Mo Salaha a ten korunoval výsledek brankou na konečných 3:0. Utkání se dohrává, užívám si atmosféru a je mi líto, že to trvalo tak krátce. Nicotných 90 minut.
Po zápase se loudám domů, protože nechci tohle kouzelné místo opustit. Potom se stalo ještě hodně věcí, ale překrývá je mlhovina. Teď už se v hlavě pořád vracím jen k tomu zážitku, že jsem byl v Anglii na fotbale. A co víc, na Liverpoolu. A co ještě víc, přímo na The Kop, v srdci stadionu.
Zase někdy na viděnou, můj milý Liverpoole
Jenže všechno hezké jednou končí. Aspoň do té doby, než podruhé nevkročíte do stejné řeky. Nedávejte na to, že se do stejné řeky vstupovat nemá. V tomto případě je to to nejlepší, co můžete udělat.
Jeden zápas vám stačit nebude a je jedno, komu fandíte. Jestli fandíte, vyrazte do Anglie na fotbal. Třeba s Adropem jako já. Budete to chtít zažít znovu. A chci i já.
Příspěvek Jak jsem jel do Anglie na fotbal zažít Liverpool FC pochází z Šatna
